Byly jsme se včera s kamarádkou projít po Praze. Klasická trasa – Malá Strana, kus Petřína, Staré město….prostě užít si krásně město, ve kterém žijeme. Dvakrát jsme si sedly do restaurace, jednou si daly svařák do ruky jako výraz občanské neposlušnosti
Praha byla plná lidí. Procházeli se, dívali na osvětlené domy, seděli v podnicích, fotili se u stromu. A přesto to bylo jiné. Tišší, poklidnější, skromnější, jako bychom si vážili, že znovu nebo ještě můžeme.
Přemýšlela jsem, že takto by náš život mohl vydržet i dál – ve větší skromnosti, jednoduchosti, rovnováze, uvědomování si jiných hodnot, než které byly pro nás důležité v době, kdy se „všechno“ mohlo. Nemám ráda naši vládu, její nekoncepční způsob rozhodování o nás, jejích živitelích, stylem ode zdi ke zdi, nesouhlasím s nesmysly, které produkuje. Snažím se i dnes, jako celý život, rozhodovat se především podle vlastní hlavy. Ale pozoruji, že právě ty nesmysly, každodenní covidová křeč, omezování našeho života, bláboly v TV a přehlídky zbytnělých eg mi paradoxně umožňují uvědomit si, že pořád mohu mít klid v sobě, radost z malých věcí, z přátelství, ze všeho, čím je můj život naplněn až po okraj. Navzdory hloupé vládě, strachu šířeném po celé zeměkouli, ekonomické krizi, která číhá za rohem.
Budeme-li chtít, můžeme mít letos mít určitě jiné vánoce. Méně honičky, dárků, věcí, cestování, zbytečného stresu, který si vyrábíme sami tím, že lpíme na starém způsobu vidění světa. Letos je všechno jinak, dovolme si tedy i vnitřně se proměnit a zklidnit. Pak uslyšíme duchovní poselství času vánočního – tiché zvonění v nás, slyšitelné navzdory hřmotu bláznivého světa.
