Toto přísloví na mě vyskočilo z internetu a zaujalo mě, jak dobře popisuje naše vnímání. Co je emočně hezké a radostné, uteče rychle, co je těžké a náročné, vleče se nám nekonečně. Dva roky pandemie covidu, zákazů, příkazů, nejistoty, lockdownů a různých strachů i mně připadají nekonečně dlouhé, protože na nic se pořádně nedá spolehnout. K tomu rozhádaní politici, energetická krize, inflace, zdražování… je toho tolik, co člověku dělá zle a otravuje mu život. Jasně, hledat pozitivní momenty každý den je základ, najít si malé radosti a soustředit se na ně je potřeba se naučit, protože soustředění na negativní jevy ve veřejném prostoru na nás velmi doléhá. Proto je dnes tolik lidí agresivních, vynervovaných a nespokojených. Navíc je to nekonečný proces – hněv vyvolává hněv, zloba zlobu, nenávist vyvolává nenávist, vzniká bolest z potlačených a nenaplněných pocitů.
A přesto žijeme každý den zázrak. Každý z nás má co jíst, pít, máme kde bydlet, máme svou práci. Svítí sluníčko, prší, sněží, křičí pták. Hlavně každý máme koho milovat a jsme milováni, máme proč žít. Jsme jen kapka v oceánu, ale i jedna kapka může oceán rozsvítit, pokud je vědomou součástí univerzálního celku. Od každého z nás se může začít šířit malý zázrak radosti a od něj se začnou řetězit další. Cítit, soucítit se sebou i s druhými je cesta, jak se udržet nad negací a tíhou. Přestat rezonovat s tím, co nechci a vědomě si zvolit své vnímání skutečnosti. Vrátit se k sobě, být tím, kým jsem, procítit malé denní zázraky.
Život je nekončící zázrak.
